Václav má problém s autoritou

Nevím, jestli měl Václav Klaus problematické vztahy s otcem, to by nám bývala byla mohla kdysi sdělit jeho matka, Marie Klausová, ale jedno je jisté – Václav má problém s autoritou. Jak jinak si vysvětlit jeho neustálé potíže se s Ústavním soudem, Nejvyšším soudem, někdy se projevující jako jemné pošťuchování, jindy přecházející do nelítostné  bitky. V současnosti se ocitáme spíše v té druhé možnosti.

Nutno přiznat jedno – funkce, do které byl nyní VK zvolen, je běžným lidem vnímána jako funkce nejvyšší, po vzoru Masaryka „tatíčkovská“ až královská. Odborná veřejnost ale ví, že funkce českého prezidenta je ústavou definována jako poměrně slabá (slabší je už snad jen německý prezident, a to nemám na mysli jejich vzájemné souboje v páce). Prezident si proto postupně během svého působení „kolíkuje“ větší a větší prostor. Trochu to připomíná sousedovo nenápadné posunování mezního kamene/plotu a než se nadějete, máte ho pod okny. Vzpomeňte si na handrkování se nad Lisabonskou smlouvu, nad reprezentováním ČR v EU během předsednictví, vzpomeňte na neochotu jmenovat soudní čekatele a konečně i na pokus odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou.

Všechny tyto akty prezidenta mají jedno společné – neúctu k právu. Striktně formálně mu ústava direktivně nenařizuje, aby určité úkony konal nebo nekonal (prezident podepisuje x prezident musí podepsat); zdá se, že formulace jsou jemnější, umožňující prostor pro jeho rozhodnutí. Nicméně ústavní právníci se shodují, že ústava nepřipouští tento volný výklad a formulace v přítomném čase předpokládá vykonání aktu (ne posuzování aktu) bez zbytečného odkladu.

To, co prezident fakticky dělá, je soustavné nahlodávání ústavních zvyklostí a obyčejů – v jeho podání se tedy 100x opakovaná lež stane pravdou. Vyspělé demokracie se neřídí pouze psaným kodexem, ale mají i soubor ústavních zvyklostí. Zpochybňování ústavních zvyklostí – ať se jedná o volný výklad Ústavy nebo absolutní neúcta k rozhodnutí Ústavního soudu, vede k jedinému – znejišťování institucí a práva. Zda to dělá prezident neúmyslně nebo schválně, nechám na úsudku čtenáře.

Když prezident nemá respekt k autoritě institucí, které jsou v právním řádu na stejné úrovni, jako je on sám, a v jistých okamžicích tyto instituce (ať soudní nebo legislativní) „vyvažují“ ostatní moci tak, že je vrací zpět na koleje, pak je to především signál k veřejnosti – dělejte si co chcete, řád neexistuje. Takový přístup elit k právu má destruktivní vliv na vnímání práva ze strany občanů, úctu k právu definují především elity.

Situace dnešních dní je přehlídkou svévole vrcholných ústavních činitelů, zpupnosti a neochoty respektovat autoritu. Boží mlýny však melou pomalu ale jistě; vystihl to myslím poměrně přesně M. Melčák: „"Překvapuje mě pouze pan prezident, který si neuvědomuje, že stejným zákonem může být zbaven mandátu během velmi krátké doby.“

Zbývá jen dodat  - zachovej řád a řád zachová tebe.